Moje vzpomínka na oslavu 28. října je ještě z doby první republiky: – ráno, kolem šesté hodiny se probouzeli lidé, všemi ulicemi městečka procházela kapela Karla Koubka a vyhrávala pochody. Byl to tzv. „budíček“, aby ten slavný den oslavovali obyvatelé Vysokého Veselí už od Božího rána. Tak to bylo zvykem i na 1. máje. Asi v l0.00 dopoledne byla na náměstí „placmuzika“ – muzikanti stáli v kruhu, začínali koncert Fučíkovým Florentinským pochodem.Obyčejně bývalo větrno, tak před každým hráčem klečel kluk a držel noty. Tak i já jsem na jednom koleně klečel před svým dědečkem, který tloukl velký buben.
Později byl z balkonu radnice pronesen projev, pod balkonem stáli tři ruští legionáři, v pečlivě vyžehlených a vykartáčovaných uniformách: pan Sviták, Žďárský a Čížek. Pan Žďárský, obří postavy – citově nikdy neunesl, když se začala hrát píseň „Hoši od Zborova, vy tam klidně spíte…“ a začal plakat, až se celý roztřásl a jeho dva kamarádi ho museli uklidňovat: „Lojzíku, pamatuj se“ a my kluci jsme měli radost, že jsme tam včas doběhli a všecko jsme viděli.
Potom už jsme jenom čekali, až se bude hrát hymna. Tam nás v místě, kde se na konci zpívá: domov můj … fascinovala na čtvrtou dobu rána na činel. My kluci jsme měli ruce zaťaté v pěst, jako když držíme činele, a když pan Křídlo s činely nad hlavou je nechával doznít, my totéž jsme předváděli s těmi pomyslnými.
Před školou na pomníku K. H. Borovského bylo vystaveno tablo s fotografiemi padlých. Bylo jich třicet, co už se do Veselí nevrátili. Moc nás zajímala fotografie Josefa Smrtě. Byl na ni ve slávistickém dresu – jeho rodina asi jiný snímek neměla, když se tablo tvořilo. Tablo je uschováno ve škole, nedocílil jsem toho, aby se opět vystavilo. Jenom si nejsem jistý, jestli se po válce Rakousko omluvilo za ty statisíce našich hochů, co museli za Rakousko padnout? Na nás omluvu za Benešovy dekrety požadují!!! Jak je to nesouměřitelné …
Je to už několik roků, co mně přišlo líto, že je naše vlajka 28. října jenom na radnici, lidé ve všedním oblečení. Na našem domečku po obnovení fasády konzole chyběla, tak jsem instaloval vlajku na meruňku před naším domem. Později jsem šel do hospody na pivo, jak bývalo v ten sváteční den zvykem. Tam se mi dostalo ohodnocení, že jsem „prdlej!!!“, když nikdo to nenařídil, tak na co vystrkovat prapory…
Milí Češi, musím vám oznámit, že jsme vlastenecky velmi zchudli. To není vlastenecké, když po vítězství v Naganu volalo celé Staroměstské náměstí „Hašek na Hrad“, to je jenom chvilková emoce hokejových fandů.
Nás novináře zanesl přidělený Čedok dopoledne trochu stranou, a to přes Dymokury do Křince, odkud pod dozorem šéfa intendantské služby z. v. v. gen. Petrše zásobují se proviantem obě spolu zápolící divise. Počítáme-li s celkovým stavem manévrujícího vojska 1300 důstojníků, 600 rotmistrů, 18.500 mužů, 3900 koní, 750 vozů a 120 polních kuchyní, uznáme rádi, že se zdoláním úkolu zásobovacího nejsou malé starosti. Maso pro obě divise dováží se pod vojenským dozorem z Ml. Boleslavě, komisárek vyrábějí polní pekárny ve čtyrech pecích, z nichž každá upeče 50 bochníků za hodinu. Dle výpočtů spotřebuje vojsko na cvičení zúčastněné za pětidenní dobu na 45.000 bochníků. Hospodářský úřad stará se též o dodávku masných konserv. Dle zpráv, došlých dosud do rozhodčího stanu, vyrazili modří ze včerejší fronty Rožďalovice – Kopidlno – Křinec – Dymokury – Záhornice proti masivu slavohostickému, červení pak po včerejším ústupu se soustředili k odporu u Vysokého Veselí, o jehož osud o 2. hodině odpolední byly zahájeny tuhé boje. Hlavní stan rozhodčí byl dnes v té době na výšině Homolce u Smidar, velitelství modré divise na vrcholu Holém mezi Vysokým Veselím a Kopidlnem. Zítra dopoledne bude bezpochyby odtroubeno a před rozchodem provedena defilírka.
Tento hrabě měl v severovýchodních Čechách vysokou vojenskou hodnost krajského hejtmana. Ve Vysokém Veselí měl tvrz, ze které se zachoval reliéf ryb (draků?), který je nyní vsazen do zídky za sochou sv. Václava. V rohu veselského náměstí je dům s podloubím, kde je nad vchodem nápis. Tento dům Dohalskému patřil. Když osiřel Mikuláš Dačický z Heslova, byl mu vybrán za poručníka právě Dohalský. Neměl to poručníkování asi lehké, neboť Mikuláš byl známý jako „vína pitel a frejíř.“
Když se konal ve Veselí dobytčí trh, probíhal současně
na náměstí jarmark. Stánky bylo zaplněno celé náměstí, při jarmarku „Martinském“
náměstí nestačilo a krámky byly postaveny až ke škole a sv. Janovi. Slavný byl i
jarmark „Oříškový“- ten byl poslední před Vánocemi. Veselský trh na dobytek, který
se konal na tržišti na Novém městě, byl v severovýchodních Čechách největší.
Tržiště mělo kolem dokola hrazení, na jižní straně z dřevěných klád, na severní
straně bylo hrazení kovové. Do klád byly vsazeny kovové kroužky pro uvázání dobytka.
Už od páté hodiny ranní Nové město nespalo, bučení krav sílilo s příchodem
dalšího dobytka. Městský chudobinec je přímo proti tržišti. Pokaždé to byl stejný
obrázek: z chudobince vynášela stará Novotná, přezdívaná „Tentovačka“ (nazvaná
podle svého muže „Tentováka“, který slovo „tento“ použil v každé větě) několik
konví a kbelíků, do kterých na tržišti dojila krávy. Proti tomu jejich majitelé
nic nenamítali, byli dokonce rádi, že krávy nebude mléko tlačit. A tak měli v chudobinci
při trzích vždy hojnost – bylo máslo, tvaroh i homolky.
Když vzpomínám na jarmarky, vybavuje se mi i vůně
dršťkové polévky, která se linula z blízkého hostince „U Fantů“, obrovské „prkenice“
handlířů, plné přihrádek a peněz, které jsme my kluci obdivovali, barevné střapce
bičů, které prodával pan Vydra. Jarmark končil v hospodách U Fantů a U Pacáků,
kde se hrál večer mariáš, který se brzo změnil v hazardního ferbla. Potom se
pár dnů hovořilo o tom, kdo prohrál v kartách krávu.