Štědrovečerní vzpomínka
Nevím přesně, kolik mi tenkrát bylo let, ale do školy jsem ještě
nechodil, mohlo to být začátkem třicátých let minulého století. Bydleli jsme ve
Vysokém Veselí a náš soused, pan Prajz, se k nám přišel pochlubit, že našel šest
hřibů s černýma hlavama, kterým jsme říkali smoláci. Bylo to na Štědrý den, tou
dobou ten nález byla veliká vzácnost. Všichni se divili a babička litovala, že si
o jeden hřib neřekla, že by ho nakrájela do kuby, jednoho z chodů naší štědrovečerní
večeře. Dědeček jí chtěl udělat radost a tak se do lesa vypravil, že třeba taky
nějaký hřib najde. Nenašel nic, a když marně chodil zimním lesem, uviděl na větvi
stromu spící sovu pálenou, a napadlo ho, že ji vezme domů, aby udělal radost dětem
(mně a mému bratranci) a pak ji zas do lesa vrátí. Když ji přinesl do tepla kuchyně,
sova líně otvírala oči, potom jí zase pomaloučku víčka padala, takže žádná zábava
s ní nebyla. Děda ji umístnil pod troubu na kamna, kde babičce kynulo těsto na vánočky.
Sova si zobla, a když poznala, že je to dobré, začala vybírat z těsta rozinky. To
babičku rozčílilo a poručila dědovi, ať honem tu potvoru vrátí do lesa.
Děda sovu tedy odnesl a potom už nastaly přípravy na štědrovečerní
večeři. Všecko bylo přichystáno, už se jenom čekalo na dědu, až se vrátí. Uběhly
dvě hodiny, děda se nevracel. Babička už plakala s pocitem, že se stala vdovou,
když po desáté hodině děda celý utrmácený konečně vešel do místnosti a vyprávěl:
„Chtěl jsem tu sovu dát na stejné místo, odkud jsem ji vzal, ale to jsem musel jít
asi dvacet metrů do lesa, kde byla tma, jako v pytli. Tak jsem jednou rukou šmátral,
abych nenarážel do stromů, druhou rukou tiskl sovu k sobě. A potom - lidi! - to
byla hrůza - šmátnul jsem někomu do ksichtu!!!! Já se leknul, on se leknul, oba
jsme zařvali, sova se mi vyprostila, několikrát křídly plácla chlapa po obličeji.
Sova uletěla, ten druhý ječel a pádil pryč, určitě mu až do smrti zůstane záhadou,
co ho to ve tmě fackovalo přes hubu. Byl to asi pytlák, oni tam Smrkováci na kraji
lesa číhávají na zajíce a bažanty. Taky jsem utíkal, ale v tom rozčilení ne z lesa,
ale dovnitř, a vyšel jsem až u Chotělic.“
Babička dědu dojatě pohladila po vlasech.
„Hlavně, že ses nám vrátil, to by byl špatnej Štědrej večír – bez tebe. Tak sedejte
ke stolu, snad už není ta rybí polívka úplně studená. Děti – pod stromečkem bude
nejlepší dárek – děda !!!.