O setkání Karla Vacka s Eduardem Bassem
Jsem přesvědčen, že opětovné vysílání seriálu Cirkus
Humberto přivedlo k obrazovkám mnoho diváků, je to požitek, jako když se napiješ
čisté vody z horského pramene. Takový zážitek nedá žádný thriller.
Chtěl bych se zde podělit o své vzpomínky na to, co
mi o svém působení v cirkuse kdysi vyprávěl můj strýc, hudební skladatel Karel Vacek.
V roce 1925 se dal na inzerát najmout k cirkusové kapele. Cirkus se jmenoval LEONCE
a odjížděl právě na turné do Paříže. Češi byli v cirkuse hojně zastoupení, ponejvíce
to byli Šumaváci. Drželi se pohromadě, vzpomínali na domov, všem se po něm stýskalo.
Všichni ze Šumavy si vařili v kastrůlku, nikdy se nestalo, že by se šli najíst do
restaurace. Dbali na to, aby domů přivezli dostatek peněz na zimu, kdy se vraceli
k rodinám. Když ředitel přestal cirkusové kapele, kterou tvořilo deset Čechů, vyplácet
smluvené honoráře a dával jim jen nepatrné zálohy, opustili muzikanti cirkus a uchytili
se tehdy v českém pavilonu na pařížské Výstavě dekorativního umění 1925. Hráli tam
v národních krojích a zalíbili se továrníkovi Lhotskému, výrobci Hašlerek, který
jim potom finančně přispěl i na cestu domů.
Později, po návratu do Prahy, se Karel Vacek setkal
v organizaci OSA (Ochranné sdružení autorů) s Eduardem Bassem. Bass se dozvěděl,
že Vacek poznal svět cirkusu s jeho poezií i bídou, a nechal si od něj jeho cirkusové
zážitky i celou anabázi českých muzikantů vyprávět.