Zpět
Pan Miloš Pacina

 

     Bylo to krátce před tím, než Němci zabrali Sudety.  U Korandů bylo otevřené okno, tam nás stálo asi padesát a poslouchali jsme informaci o zradě. Stáli jsme venku na ulici a se slzami v očích jsme poslouchali, co se z té třílampovky k nám neslo.

     Přijelo k nám do Vysokého Veselí několik rodin, co utekly před záborem a před německými sousedy, kteří už dávali najevo svoje nepřátelství. Mezi jinými dorazil do Veselí pan Miloš Pacina, který měl za manželku dceru knihaře a knihkupce pana Rejmana z Vysokého Veselí. Zatím přijel bez rodiny a sháněl někde pro rodinu ve Vysokém Veselí podnájem. Povedlo se mu získat byt v domě, kde byla bývalá továrnička na cikorku. Hned hledal někoho, kdo má živnostenský list jako truhlář – a to byl můj otec, který měl velkou sympatii pro uprchlíky. Tak se zrodil plán, že zavedou výrobu kubusových stavebnic, tatínek že v té bývalé továrničce povede výrobu a že tam bude zaměstnáno asi dvacet lidí.

     Než se přistěhovala Pacinova rodina, chodil k nám pan Pacina na obědy. Jednou se nám rozpovídal o tom, proč utekl z pohraničí mezi prvními, ale požádal, že si to musíme nechat pro sebe.

 

Vyprávění pana Paciny:

     "Sudetští Němci nám v pohraničí zadržovali noviny, takže jsme nevěděli, co se v Praze a jinde v politice děje. Byl jsem skautským vedoucím, tak jsem se vydal s malým dodávkovým autem a se dvěma už odrostlými skauty do Prahy, kde jsme naložili balíky novin a jeli zpátky domů. Před koncem cesty nám zadrželo auto pár ortnerů v čele s K. H. Frankem. Začali nám vyhazovat balíky novin do příkopu s vodou. Dal jsem svým hochům znamení, ti se vrhli na německé výrostky a já na Franka. Namlátil jsem mu, včetně několika facek. Němečtí mladíci ani nestačili vytáhnout nože – dostali taky příděl. Anebo je nepoužili, protože jsme ještě byli Československo."

 

     Hračkárna velmi prosperovala, na šesti stranách kostek byly obrázky boubelatých českých dětí, co malovala tehdy milovaná národní malířka Fišerová-Kvěchová. Zaměstnalo se tam asi dvacet lidí, nejvíce žen, co s ostrými knajpy (noži) rozřezávaly obrázky na kostkách. Dá se říci, že tam vládla pohoda až do roku 1942, kdy před vraty továrny zastavilo auto s gestapáky, šli zatknout Miloše Pacinu. Zatýkal ho gestapák – Čech, s krásným českým jménem Kuchyňka. Zatkl ho v kanceláři, kde Pacina požádal, že si přes dvůr dojde pro doklady do bytu. Zvenčí byl klíč, rychle za sebou gestapáky zamkl, vraty utéci nemohl, tam byl v autě další gestapák. Běžel na druhou stranu, kde přeskočil 160 cm vysoký drátěný plot a utekl do lesa „na Kákovicích“. 

     Třetího dne se ale vydal gestapu, když v lese a na telegrafních sloupech byly od Němců výzvy, že když se jim nepřihlásí, uvězní jeho ženu, dceru Haničku a syna Radka. Z koncentračního tábora se v roce 1945 vrátil, ale přežil už jenom dva roky, stopy na zdraví zanechal tříletý pobyt v koncentráku. Je pochován na hřbitově ve Vysokém Veselí.

 

A ještě dodatek:

     Gestapák Kuchyňka měl za ženu Libuši Kousalovou, ta si vzala v roce 1945 život, otrávila se v Ostravě ve vaně. Byla z Vysokého Veselí a byla to první láska mého strýce národního umělce Karla Vacka. Nevím, proč se rozešli, ale když se strýček dozvěděl o jejím smutném konci, tak mě požádal, abych vypátral, kde je pohřbena, že by moc rád postál u jejího hrobu. „Víš, co se mně v životě zlého stalo, to jsem si říkal, že mám za Libuši Kousalovou.“ 

 

Zpět